Úvod O nás Aktuality a větší cesty Parties Lipence Vize, mise, hodnoty Inspirace Odkazy Foto a doku
Koncem září 2/3 studentů, 1/3 penzistů, okrajově jiní. Od začátku října studenti oslabili na 1/3, takže převážili penzisti. Toto však neplatí pro posledních 100 km (od Luga) před Santiagem, které (patrně díky pravidlu za 100 km diplom) ovládnou Španělé všeho věku
byla, zejména v segmentu studentstva, překvapením: zhruba dvakrát víc sólopoutnic, než sólopoutníků. Spekuluji, že to souvisí s krizí maskulinity, že adolescentní dívky, přesněji ty, jež mají ambice něco dokázat, znechucené nepoužitelností svých vrstevníků sedících povětšině u počítačů, u piva či na motorkách, se v určitém okamžiku naštvou a vyrazí samy ("s tím dnešním mužským plemenem se fakt nedá nic rozumného podniknout")
Na norte a primitivo 1/3 Španělé, po 1/6 Francouzi a Němci, po1/15 USA a Itálie a pak už jednotlivci snad ze všech států Evropy, Kanady, Mexika, Brazílie, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Koreje, Mongolska, ... . Zase se to změní na posledních 100 km - cca 2/3 Španělů a pak zbytek světa. Další změna je na epilogu ze Santiaga na Finisterru, tam převažují Španělé a Němci, zbytek světa méně.
je fantastické, jak se dalo čekat, literatura nelže. Desítky příležitostných kamarádství, s někým se člověk potkává dva dny, s jinými týden či dva, s jinými se opětovně setká po týdenní pauze (dílčí krize a jejich překonávání se nedají synchronizovat). Desítky jmen, desítky osudů, od povrchních smalltalků až po docela hluboké příběhy.
Samotný závěr v Santiagu jsme si trochu pokazili špatnou domluvou se skupinou přátel (FR, DE, IT, HU, ES) z posledních dvou týdnů, takže místo společného šampáňa s novými kamarády jsme ve slavícím městě brouzdali sami. Inu, nejsou jen vítězství a úspěchy, i dílčí porážky člověka obohacují. "Steh auf und geh, es ist dir kein Knochen gebrochen" vitanula mi na mysli věta z povídky Ingeborg Bachman: Das dreisssigste Jahr.
Oproti dojmu z literatury a filmu, neměli jsme pocit, že skoro každý, kdo jde na camino, si řeší nějaký osobní problém. Ano, byli takoví, z kterých to čišelo, ale v naprosté menšině; drtivá většina poutníků (studenti i důchodci) působila zcela bezproblémově, naopak, oproti mediánu zhýčkané populace se jevila spíše nadprůměrně (nejenom jazykovým vybavením), prostě jsou schopni (si) něco dokázat. (Připouštím, že již toto lze považovat za problémovou úchylku ...)
Není. Ani 100 km před cílem člověk neví, jak to celé dopadne, co se zvrtne, který kloub zradí, co udělají zítra záda, a tak. Procento vzdávajících není úplně malé. Zejména Američané, zřejmě díky nezkušenosti se srovnatelnýmí podniky, měli občas po pěti dnech nohy ofačované tak, že připomínali spíše vojáky od Verdunu; na nějaké Santiago museli zapomenout. Řada poutníků vzdá a vrací se (poučenější?) příští rok.
Nedokážu to kvantifikovat, ale nemalá část poutníků se vrací a camino opakuje. Ti, co loni vzdali, dokončí započaté, ostatní zpravidla zvolí jinou verzi trasy. "Nous sommes adictés" to trefně vyjádřila 74letá hbitě mašírující francouzská veteránka, které jsme tempem neměli šanci stačit. Jako za totáče kvetla v Česku subkultura dálkoplazecká, my jsme s Marcelou zažili evropskou subkulturu maratonskou, i zde evidentně rozkvétá (viz statistiky) velmi hodnotná subkultura poutnictví. Po Španělsku v první linii Německo a Francie, ale i Česko rychle dohání ( Ultreia.cz ), nejstarší cesta (252 km) je z Prahy přes Karlštejn, Plasy, Kladruby, Železnou do Norimberka, prý hezčí je žlutou mušlí značená všerubská cesta 220 km z Prahy přes Příbram, Nepomuk, Všeruby do Regensburgu; obě jsou pak napojeny přes Ženevu, Le Puy na španělská camina.
Nebojíte se ponorky? tázala se má moudrá dcera před odjezdem. Samozřejmě jsou partnerské komunikační alergie kdykoli připraveny vstoupit na scénu a otrávit atmosféru. Ale, podobně jako v Himálaji, velký společný cíl a proces jeho zdolávání (překvapivě?) naprosto dominoval. Takže mnohem spíš úspěšný team building a posilování vzájemné úcty, než partner communication crisis management. Ponorka daleko víc vystrkuje růžky v každodenní rutině v Česku; naštěstí ji účinně neutralizuje výhledovská Poustevna a takovéto podniky. Takže suma sumárum, nejen že to celé vymyslela, výborně připravila, ale i bezvadně spoluzrealizovala, Marcela je prostě poklad. Petrofe, díky!
Nicméně převažující hlas lidu je jiný - preferuje spíše sólové pojetí, zprávy o hašteřících se párech (hodně/málo dnes kilometrů, rychle/pomalu, vyrazit brzy/pohodově, kdo zavinil dnešní bloudění, spát dnes levně/kvalitně, jít večer do baru či něco klohnit, ...) jsou frekventované. Možná, že náročnost a rezultující stres dlouhého camina katalyzuje dynamiku párové komunikace obdobně jako příchod dítěte do rodiny - dobrý pár stmelí, narušený rozloží. Takže, nejste-li si úplně jisti, vyražte raději sólo, hádání s protivným partnerem/partnerkou si užívejte doma.
Samozřejmě velmi individuálně. Potvrdila se zkušenost, že u vícevrstevnatého netriviálního projektu je v reálu skoro vše jinak, než se u piva a vína plánuje. Ne, že bychom konvertovali k horlivé či zanícené víře. Nicméně: Týden to byl normální dálkový pochod. Prioritně ošetřovat večer nohy, lepit preventivně proti puchýřům, nepohoda z trochu těžkého batohu, ... Pak nejprve stopově, poznenáhlu, posléze i častěji se začal vkrádat jakýsi zvláštní komplexní pocit nezvyklého štěstí. Jako původem scientistní typ a technokrat nejsem příliš vybaven výrazovými prostředky pro adekvátní deskripci podobných vjemů a fenoménů, snad nejpřiměřenější může být surrealisticky laděné vršení obrazů, fragmentů emocí, efemérních úvah. Souznění s vyšším cílem, jednota prostředku a cíle, probleskování transcendentna, tušení smyslu, nahlédání toho, co středověká filosofie, tuším, označovala termínem causa finalis. Prostě něco jako Einsteinova kosmická zbožnost. Bez evangelií, bez liturgie, bez církve, bez duchovního pastýře. Spiritualita spontánní a asi naivní. Ale o to autentičtější, upřímnější. Samozřejmě, špetka filosofického backgroundu se šikne, vhodně katalyzuje ten proces. Taktéž jest na prospěch Zacheovské koketování a otevřenost (Halík: seekers as oposed to dwellers) ke křesťanským kořenům naší evropské identity. Od bivaku na Fagarašské Moldoveaně v 1971 jsem asi Bohu nebyl blíž, než pod hvězdnou oblohou camina primitivo. Cítil jsem se (vnitřně) velmi bohatý. Osude, díky!
Poslední aktualizace 21.11.2015