Úvod O nás Aktuality a větší cesty Parties Lipence Vize, mise, hodnoty Inspirace Odkazy Foto a doku
Radkova soukromá reflexe.
Že tato z literatury vyčtená metafora není jen prázdnou floskulí, to mi začalo docházet až v několika špatně prospaných nocích v druhé polovině cesty, zejména při a po 3denní metabolické krizi, kdy to chvíli vypadalo, že by na tu krev a slzy (viz níže) opravdu mohlo dojít ... . Der Weg ist das Ziel stojí na mnoha německých camina se týkajících webů, jednota prostředku a cíle by to volně přeložil český žurnalista, všichni se snaží vyjádřit totéž poznání, moudro, jež jsem i já postupně nahlédl.
Většinu energie na caminu samozřejmě zkonzumuje samotný proces - tedy ošetřit bolavé nohy, záda, osprchovat se, namasírovat, vyprat, najíst se, nakoupit na další den, připravit batoh, jít včas spát. Podívat se do podkladů, co zítra čeká, jaké jsou alternativy, rozhodnout se, jak dlouhá bude zítřejší etapa, kde plánovat nocleh a kdy nejpozději je nutno ráno vyrazit. Ale, zpočátku nenápadně, posléze čím dál tím víc, za tou každodenní rutinou začíná prozařovat ten vyšší a zastřešující cíl kdesi v dáli, Santiago, tak jak to v 798 poprvé zvládl Alfons II. Asturský. A člověk začíná tušit, že ten cíl chce opravdu dosáhnout, že hodně chce, že stejně jako na cestě životní je i na této cestě poprvé, ale možná také naposledy, a že tedy za ten cíl bude bojovat, téměř za každou cenu, třeba i do krve, bude-li to nutné, tak jako (symbolicky za zraněného syna) do krve bojoval v pražském maratonu 1997, po první porážce na Elbrusu 1999, nebo v nepálském Hunku Valley v květnu 2000.
A velmi podobnou dynamiku měla i dosavadní cesta životní. Samozřejmě především každodenní proces, tedy vegetování ze dne na den, běžná údržba fyzického já a jeho okolí (byt, dům, zahrada). Ale za tím, v pozadí, vyhraněná ctižádost, směřovat (dosáhnout) výše, vymanit se z průměrnosti, nebýt average dull citizen. Přesvědčení, že ani ne tak talent, ale hlavně cílevědomá dřina a zas jen dřina, that´s what counts. Stovky hodin nad sbírkami řešených příkladů se zúročily v bronzu z mezinárodní matematické olympiády, jiné stovky a tisíce hodin vyprodukovaly obstojnou ruštinu v letech 60tých a dobrou němčinu v letech 70tých, což obé umožnilo neocenitelné průvodcovské a delegátské zkušenosti v cestovní kanceláři. Pak další stovky a tisíce hodin pro angličtinu v letech 80tých, méně pak už pro francouzštinu od let 90tých (s adekvátně mizernějším výsledkem). To vše dohromady pak po revoluci umožnilo dvě dekády excelentní a lukrativní profesionální kariéry ve službách (připusťme, kořistnického) cizího kapitálu. A navíc, kariéry nikterak ponížené, naopak, patrioticky sebevědomé, opakovaně atakující rakouskou namyšlenost ("Tchechen als Affen aus den Baeumen" Konzept/attitude) oblíbeným citováním Kanta, Huserla či Heideggera v originále, o dekádu později umravňující sebestředné francouzské bossy citováním Pascala, Exupéryho, Camuse, Levinase. Paralelně se dostavily i úspěchy sportovní (maratony kol 3 hodin, Himálajské 6tisícovky) a profesně-společenské (15 let v pařížských a bruselských strukturách). Jestli se něco ne úplně daří (a trápí nás to), pak je to transgenerační transfer souvisejících (žitých) nemateriálních (přesněji asi: postmateriálních) hodnot na naše děti a vnoučata, doba tomu moc nepřeje. (U materiálních hodnot ten transfer probíhá podstatně splavněji.)
Tedy souhrnně, stejně jako v životě, tak i na caminu, člověk se snažil dělat věci pořádně a do konce (a i proto jsme si k 700 km do Santiaga nemohli nepřidat i 90 km přídavek "na konec světa" a v téže logice i finální poklus 70 km "zpět do Evropy"). Na počátku programová pokora, skromnost a ostych, pak hodně té zmíněné dřiny, na konci se nelze ubránit jistému "veni, vidi, vici" pocitu; docela dobrý scénář pro camino i pro život.
Poslední aktualizace 5.12.2015